# 12

Nový den se ohlásil švitořením podzimních ptáků a nesmělými doteky
již poněkud slabšího sluníčka. Lidé spěchající na sobotní farmářský trh, který se tradičně konal u Vltavy na pražské náplavce, se prodírali mlhou. Mezi nimi i Klára, která měla své jasné úkoly, jak jinak než pracovní. Jako dobrovolná členka Amnesty International byla obtěžkána plnou krosnou informativních letáků a táhla příruční vozíček plný drobných výrobků severokerejských politických vězňů, které byly komplikovaně propašovány přes nejedny hranice, aby se jejich prodejem získaly finance na kampaň za propuštění vězňů. Přesně v 7:00 měla Klára sraz se Stanislavem, dalším
dobrovolným aktivistou, který měl přivézt a pomoci postavit trvale udržitelný FSC dřevěný mobilní stánek s konopnou střechou. Klára již dorazila na místo, ale kde je Standa? Jak může být tak nezodpovědný, tady jde o životy nevinných lidí!
Za hodinu stánek již stál. Standa se ještě poněkud neohrabaně pohyboval kolem stránku a mohlo by se zdát, že se snaží Kláru zaujmout. Klára ho však odbývala a snažila se udržet hovor v pracovní rovině.
„Kláro, Kláro slyšíš mě?!“ „Ano.“ „Co říkáš na tu Barmu? Vostrý co?! Na to sme všichni čekali... Dneska ti to mimochodem moc sluší...“ Hm, kam jsi dal ten pytlíček od těch šroubků?“ „Je támhle na té přepravce. Půjdeš zítra na ten charitativní koncert?“ „Ne, mám nějakou práci.“ „Tak já už půjdu, ahoj.“ „Tak ahoj.“
V tom Klára zbystřila. Naproti přes uličku u stánku s moravským vínem uviděla povědomou ramenatou siluetu. Je to on? Ano. Phil si prohlížel etikety biovín a vyptával se na cosi staršího prodejce, který měl stánek na starost. Klára ztuhla zaujetím. Studentky, které se prohrabovaly letáčky u jejího stánku, neměli šanci vyzvědět od Kláry detaily o situaci v Mali, i když by moc rády. Phil bral do rukou jednu láhev za druhou a zastavil se až u růžového vína z Pálavy, na jehož etiketě byla muchovská secesní žena stavící na odiv růžovost svých rtů.
Klára v tu chvíli něvěděla zda se schovat či hrdě stát. Naštěstí byl Phil otočený zády a byla malá šance, že by si jí znenadání všiml. Ale ona si to tak přála! Přála si aby se zaujetím přišel a prohraboval se jejími letáky jako by to byly ty nejlahodnější alkoholické moky. Chtěla mu podat vyčerpávající informace ze všech oblastí ochrany lidských práv! Jenomže zatímco mladý hudebník platil vybrané víno, přišla cizí žena a jemně se dotkla jeho ramene. On se otočil a líbezně a překvapeně se na ni usmál. Dali se do hovoru. Žena byla krásná rusovláska a její vystupování a vkus oblékání byly podmanivě oslnivé. Phil se s krasavicí vydal prodejní uličkou dále a v živém hovoru celý zářil zaujetím. Tak toto byla rána. Klářiny tváře zpopelavěly. Jak se jenom mohla domýšlet, že by byl mohl mít Phil zájem o ni? Jak mohla být tak bláhová!... Klára se styděla do hloubi duše a jenom se těšila až prodejní doba na náplavce skončí, aby se mohla jít schovat někam pod deku ve svém pokojíku.

#11

Tyto krvavé a zhnisané fáče už potřebovaly dlouho vyměnit, myslela si Klára, když holýma rukama jen v latexových rukavicích převazovala bércové vředy starého pána. Ještěže se zánět více nerozšířil. Pacient byl vděčný, kolik lidí by bylo ochotno pro něj toto udělat? Klára si potají povzdychla: „ech!“ „Pane, Novák, měl jste zavolat, když Vaše dcera nemohla, od toho tu přeci jsme, abychom vám pomohly, je to přeci zdarma!!“

Den byl plný práce, někdy trpké někdy namáhavé. Ale téměř vždy vyžadující mnoho duševní pozornosti. Jenonže Klára jako by byla někde jinde, jehly jí padaly z rukou, ztrácely sterilitu, ještěže nosila dostatečnou zásobu. Stará paní Málková, bývalá tuzemská přední pianistka a citlivá duše, si všimla její roztržitosti: „Kláro, copak to s Vámi je? Nejste Vy zamilovaná? Už potřetí mi hledáte žílu, tady je, přímo před Vámi“. Klára neznatelně zčervenala (alespoň doufala, že neznatelně), ale zkušené dámě nic neuniklo. Mateřským hlasem Kláru povubudila: „Však nebojte, to dobře dopadne, takové děvče k pohledání ...“. „Ale prosím Vás, kdo by o mě stál“, poznamenala potichu a rychle Klára. „ Jen se nerouhejte“! Klára spěšně dokončila práci a vyběhla za dalším čekajícím, hlavu plnou nemyslů o jazzové hudbě...

Filip se chystal na zkoušku své kapely Heaven All Day a nemohl najít playlist. Doběhl na poslední chvíli. Kámoši si ho dobírali. Afroamerický bubeník Hud zacílil přímo na cíl: „Nemůžeš pustit z hlavy tu lahodnou brunetku cos jí posledně věnoval cédéčko“? „Já jí ho nedal, koupila si ho“!, vyhrkl okamžitě zbrkle Phil a vyvolal tím u svých spoluhráčů vlnu chápavého pobavení. „Blbci, pojďte hrát, ať tu nemarníme drahocený čas mého mládí“, nenechal se vyvést z míry Phil, zvyklý na pošťuchování od starších a zkušenějších kolegů, sám již rozhodně ne nezkušený...