Tyto
krvavé a zhnisané fáče už potřebovaly dlouho vyměnit, myslela
si Klára, když holýma rukama jen v latexových rukavicích
převazovala bércové vředy starého pána. Ještěže se zánět
více nerozšířil. Pacient byl vděčný, kolik lidí by bylo
ochotno pro něj toto udělat? Klára si potají povzdychla: „ech!“
„Pane, Novák, měl jste zavolat, když Vaše dcera nemohla, od
toho tu přeci jsme, abychom vám pomohly, je to přeci zdarma!!“
Den
byl plný práce, někdy trpké někdy namáhavé. Ale téměř vždy
vyžadující mnoho duševní pozornosti. Jenonže Klára jako by
byla někde jinde, jehly jí padaly z rukou, ztrácely sterilitu,
ještěže nosila dostatečnou zásobu. Stará paní Málková,
bývalá tuzemská přední pianistka a citlivá duše, si všimla
její roztržitosti: „Kláro, copak to s Vámi je? Nejste Vy
zamilovaná? Už potřetí mi hledáte žílu, tady je, přímo před
Vámi“. Klára neznatelně zčervenala (alespoň doufala, že
neznatelně), ale zkušené dámě nic neuniklo. Mateřským hlasem
Kláru povubudila: „Však nebojte, to dobře dopadne, takové děvče
k pohledání ...“. „Ale prosím Vás, kdo by o mě stál“,
poznamenala potichu a rychle Klára. „ Jen se nerouhejte“! Klára
spěšně dokončila práci a vyběhla za dalším čekajícím,
hlavu plnou nemyslů o jazzové hudbě...
Filip
se chystal na zkoušku své kapely Heaven All Day a nemohl najít
playlist. Doběhl na poslední chvíli. Kámoši si ho dobírali.
Afroamerický bubeník Hud zacílil přímo na cíl: „Nemůžeš
pustit z hlavy tu lahodnou brunetku cos jí posledně věnoval
cédéčko“? „Já jí ho nedal, koupila si ho“!, vyhrkl
okamžitě zbrkle Phil a vyvolal tím u svých spoluhráčů vlnu
chápavého pobavení. „Blbci, pojďte hrát, ať tu nemarníme
drahocený čas mého mládí“, nenechal se vyvést z míry Phil,
zvyklý na pošťuchování od starších a zkušenějších kolegů,
sám již rozhodně ne nezkušený...
