#13

Klára byla zoufalejší než zoufalá. Okamžitě po příchodu domů, volala Broně. Roztřeseným hlasem jí líčila, co se stalo... „Broňo, jsem tak blbá. Jak jsem si jen mohla myslet, že by...“ Broňa dokončila: „...že by s tebou něco měl? Ale to vížejo, to víže by, mohl, ty za to stojíš, si krásná a chytrá, jenom to zatím neumíš dát dost dobře najevo. Neboj, něco s tím uděláme, stav se u mě zítra, to bude úplněk, to je ženská síla na vrcholu. Udeláme si nějaký pěkný ženský rituál.“ Trochu posílena nadějí, Klára ulehla a spala neklidným spánkem.

Druhý den, byla sobota brzy ráno, vydala se Klára pomalým tempem podél Klementina a pak přes Karlův most. Na mostě se zastavila, vytáhla svůj starý klasický fotoaparát na kinofilm a vyfotila několik klasických melancholických panoramat. Doma v komůrce pak film sama vyvolá a trochu si pohraje s negativy, tak jak to obvykle dělává. Jak vzrušující! Neměla vůbec ráda vyumělkované digitální snímky upravené ve Fotošopu. Pěkně poctivě ručně, tak to má ráda!

Pak pokračovala Nerudovou ulicí, netušíc, že byla zahlédnuta a sledována. Kým? Tajemným romantikem! Došla až do Zlaté uličky, tam pohlédla na dům, kde pobýval svého času Franz Kafka. „Slečno, Vy pořád něco ztrácíte!“ „Ano třeba iluze“odpověděla bezmyšlenkovitě Klára a hned by si za to dala políček, vypadlo jí to z pusy jak drobeček od úst. Před ní stanul Phill Dvořák, urostlý, ztepilý a krásný, s žertovným výrazem ve tváři jí podával krytku na objektiv. „Och, děkuji mockrát. Co Vy tady vlastně, kde jste se tu vzal?“ „Já tady pracuji, občas vypomáhám v hračkářství...“ „Aha.“ „Kam míříte, krasavice? Pojdťe pozvu Vás na kafe, je tady kavárnička s krásným výhledem, provozuje ji tu jeden Řek a k tomu má výbornou chalvu.“ „Teď jste mě ehm, zarazil, no... víte, já dost spěchám třeba příště, na tu chalvu, ale bohužel kafe nepiju, mám po něm vysoký tep.“ Vykoktala nervózně Klára. „A mohl bych Vás aspoň kousek doprovodit?“ Hbitě navázal Phill. „Nu, když jinak nedáte, ale opravdu jen kousíček, abyste si moc nezašel...“

# 12

Nový den se ohlásil švitořením podzimních ptáků a nesmělými doteky
již poněkud slabšího sluníčka. Lidé spěchající na sobotní farmářský trh, který se tradičně konal u Vltavy na pražské náplavce, se prodírali mlhou. Mezi nimi i Klára, která měla své jasné úkoly, jak jinak než pracovní. Jako dobrovolná členka Amnesty International byla obtěžkána plnou krosnou informativních letáků a táhla příruční vozíček plný drobných výrobků severokerejských politických vězňů, které byly komplikovaně propašovány přes nejedny hranice, aby se jejich prodejem získaly finance na kampaň za propuštění vězňů. Přesně v 7:00 měla Klára sraz se Stanislavem, dalším
dobrovolným aktivistou, který měl přivézt a pomoci postavit trvale udržitelný FSC dřevěný mobilní stánek s konopnou střechou. Klára již dorazila na místo, ale kde je Standa? Jak může být tak nezodpovědný, tady jde o životy nevinných lidí!
Za hodinu stánek již stál. Standa se ještě poněkud neohrabaně pohyboval kolem stránku a mohlo by se zdát, že se snaží Kláru zaujmout. Klára ho však odbývala a snažila se udržet hovor v pracovní rovině.
„Kláro, Kláro slyšíš mě?!“ „Ano.“ „Co říkáš na tu Barmu? Vostrý co?! Na to sme všichni čekali... Dneska ti to mimochodem moc sluší...“ Hm, kam jsi dal ten pytlíček od těch šroubků?“ „Je támhle na té přepravce. Půjdeš zítra na ten charitativní koncert?“ „Ne, mám nějakou práci.“ „Tak já už půjdu, ahoj.“ „Tak ahoj.“
V tom Klára zbystřila. Naproti přes uličku u stánku s moravským vínem uviděla povědomou ramenatou siluetu. Je to on? Ano. Phil si prohlížel etikety biovín a vyptával se na cosi staršího prodejce, který měl stánek na starost. Klára ztuhla zaujetím. Studentky, které se prohrabovaly letáčky u jejího stánku, neměli šanci vyzvědět od Kláry detaily o situaci v Mali, i když by moc rády. Phil bral do rukou jednu láhev za druhou a zastavil se až u růžového vína z Pálavy, na jehož etiketě byla muchovská secesní žena stavící na odiv růžovost svých rtů.
Klára v tu chvíli něvěděla zda se schovat či hrdě stát. Naštěstí byl Phil otočený zády a byla malá šance, že by si jí znenadání všiml. Ale ona si to tak přála! Přála si aby se zaujetím přišel a prohraboval se jejími letáky jako by to byly ty nejlahodnější alkoholické moky. Chtěla mu podat vyčerpávající informace ze všech oblastí ochrany lidských práv! Jenomže zatímco mladý hudebník platil vybrané víno, přišla cizí žena a jemně se dotkla jeho ramene. On se otočil a líbezně a překvapeně se na ni usmál. Dali se do hovoru. Žena byla krásná rusovláska a její vystupování a vkus oblékání byly podmanivě oslnivé. Phil se s krasavicí vydal prodejní uličkou dále a v živém hovoru celý zářil zaujetím. Tak toto byla rána. Klářiny tváře zpopelavěly. Jak se jenom mohla domýšlet, že by byl mohl mít Phil zájem o ni? Jak mohla být tak bláhová!... Klára se styděla do hloubi duše a jenom se těšila až prodejní doba na náplavce skončí, aby se mohla jít schovat někam pod deku ve svém pokojíku.

#11

Tyto krvavé a zhnisané fáče už potřebovaly dlouho vyměnit, myslela si Klára, když holýma rukama jen v latexových rukavicích převazovala bércové vředy starého pána. Ještěže se zánět více nerozšířil. Pacient byl vděčný, kolik lidí by bylo ochotno pro něj toto udělat? Klára si potají povzdychla: „ech!“ „Pane, Novák, měl jste zavolat, když Vaše dcera nemohla, od toho tu přeci jsme, abychom vám pomohly, je to přeci zdarma!!“

Den byl plný práce, někdy trpké někdy namáhavé. Ale téměř vždy vyžadující mnoho duševní pozornosti. Jenonže Klára jako by byla někde jinde, jehly jí padaly z rukou, ztrácely sterilitu, ještěže nosila dostatečnou zásobu. Stará paní Málková, bývalá tuzemská přední pianistka a citlivá duše, si všimla její roztržitosti: „Kláro, copak to s Vámi je? Nejste Vy zamilovaná? Už potřetí mi hledáte žílu, tady je, přímo před Vámi“. Klára neznatelně zčervenala (alespoň doufala, že neznatelně), ale zkušené dámě nic neuniklo. Mateřským hlasem Kláru povubudila: „Však nebojte, to dobře dopadne, takové děvče k pohledání ...“. „Ale prosím Vás, kdo by o mě stál“, poznamenala potichu a rychle Klára. „ Jen se nerouhejte“! Klára spěšně dokončila práci a vyběhla za dalším čekajícím, hlavu plnou nemyslů o jazzové hudbě...

Filip se chystal na zkoušku své kapely Heaven All Day a nemohl najít playlist. Doběhl na poslední chvíli. Kámoši si ho dobírali. Afroamerický bubeník Hud zacílil přímo na cíl: „Nemůžeš pustit z hlavy tu lahodnou brunetku cos jí posledně věnoval cédéčko“? „Já jí ho nedal, koupila si ho“!, vyhrkl okamžitě zbrkle Phil a vyvolal tím u svých spoluhráčů vlnu chápavého pobavení. „Blbci, pojďte hrát, ať tu nemarníme drahocený čas mého mládí“, nenechal se vyvést z míry Phil, zvyklý na pošťuchování od starších a zkušenějších kolegů, sám již rozhodně ne nezkušený...

#10

Klára dlouho nemohla zabrat, oči zavřené, ruce na dece, jak ji to učili ve školce. Lampička zhasnutá, jen světlo pouličních lamp nevýrazně dopadalo na její zasněnou a rozrušenou tvář. Ach, nedá se nic dělat, pomyslela si, rozsvítila lampičku a nasadila si své domácí brýle (měla totiž půl dioptrie). Zvedla se a přešla do koupelny, cestou vyjmula z osobní knihovničky útlý a častým užíváním ohmataný svazek básní - své oblíbené Slezské písně. Byly tři hodiny ráno. Napustila si teplou vanu. Ekologie stranou, zde jde o duševní zdraví člověka. Napustila vodu teplou tak akorát s tím, že si časem teplou připustí. Ještě pár kapek levandulového éterického oleje a lžíci olivového oleje pro hebčí pleť, tomu zas Klára rozuměla. Tlusté svíčky z včelího vosku doplnily atmosféru. Zhasla stropní úspornou žárovku. Teprve nyní, téměř potmě, osvětlena pouze mihotavými plaménky, svlékla svou noční košilku z přírodní bavlny. Ještě než ta dopadla na zem, naskočila Kláře husí kůže po celém těle. Rychle do vody! Vteřinu poté již teplá voda obemykala její nádherné nahé tělo. Ano. A teď ty verše:

Za temným oknem, v květníku sivém,

hrubý a ostnatý mračil se kaktus.

jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

Klára připustila teplou vodu. Tak jímavý text...

         Byl u nás básník, co jiné měl oči,

         co měl rád vonné a nádherné růže.  

Ach růže, zasnila se Klára a vzpoměla si na jednu televizní pohádku z dětství.

         Distichem zvučným

         pochválil růži a odsoudil pyšně

         ten rudý květ.

         Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

         hroty a ostny je zalily vrchem.

         Co měly v srdci?

         Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

         rudý byl květ.

Klára dočetla, zavřela oči a opřela temeno hlavy o okraj vany. Příjemné teplo se jí rozlévalo po těle. Mírný úsměv jí rozesvětlil tvář. Po chvíli jí skanula slza po tváři a smísila se s teplou vodou a levandulovým olejem. Umění je balzám a teplá vana má schopnost léčit.

#9

„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!

Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněly hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti  velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…

„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“

  Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.

#9

„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!

Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněli hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti  velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…

„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“

  Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.

#8

Po bouřlivém potlesku následovala další píseň. Jazzové trio Heaven All Day výborně komunikovalo s publikem a jejich dlouhým časem prověřená hudba nenechávala publikum chladným. Rozhorlené fanynky se vrtěly do rytmu a Kláře z toho bylo zle. Jak mohou takhle nejapně vystavovat svá těla a ještě z toho mít potěšení?  Nechápala. Anebo možná kdesi hluboko v koutku duše chápala a litovala, že sama není jednou z nich - atraktivní veselou, bezstarostnou a žádoucí ženou bez závazků a bez zábran. Ale Klára zábrany měla. V duchu si povzdychla.

O přestávce se Broňa kamsi vytratila, aniž by Kláře cokoli řekla a Klára osaměla. Sledovala, jak se několik polonahých slečen u pódia doslova sápalo na interprety a dožadovalo se podpisů na různá místa těla. Některé se dokonce chtěly s interprety fotit! Ohavné. „Kdepak je asi Broňa?“ přemýšlela Klára, „Jistě telefonuje svému příteli! Ach, tihleti zamilovaní, není na ně žádné spolehnutí!“ „Už jsem zpátky,“ omlouvala se zadýchaná Broňa, „jen jsem si musela poopravit stíny… Jak vypadám?“ „Skvěle jako vždy, jak vypadám já, jako kráva na porážce?“ „Taky vypadáš výborně! Jsme prostě dvě krásný holky na koncertě, co se přišly bavit!“ „Haha asi jako támhlety, co?“ ukázala Klára směrem k hloučku mladých fanynek. „Nebuď tak přísná Kláro, trochu se uvolni.“ „Snad raději abychom už šly,“ chtěla Klára ukončit svá společenská muka. „Tak to teda ne, ještě by sis měla zajít pro podpis a nebo koupit CD!“ škádlila Broňa Klářinu trpělivost. Klára se zvedla a měla se k odchodu, když tu začala druhá polovina koncertu. Klára ztěžka dosedla na židli. „No tak teda promiň,“ usmiřovala si Broňa Kláru, „nebudu tě zbytečně dráždit. Pojď objednáme ti další kofolu, ale přiznej, že se ti líbí.“