#10

Klára dlouho nemohla zabrat, oči zavřené, ruce na dece, jak ji to učili ve školce. Lampička zhasnutá, jen světlo pouličních lamp nevýrazně dopadalo na její zasněnou a rozrušenou tvář. Ach, nedá se nic dělat, pomyslela si, rozsvítila lampičku a nasadila si své domácí brýle (měla totiž půl dioptrie). Zvedla se a přešla do koupelny, cestou vyjmula z osobní knihovničky útlý a častým užíváním ohmataný svazek básní - své oblíbené Slezské písně. Byly tři hodiny ráno. Napustila si teplou vanu. Ekologie stranou, zde jde o duševní zdraví člověka. Napustila vodu teplou tak akorát s tím, že si časem teplou připustí. Ještě pár kapek levandulového éterického oleje a lžíci olivového oleje pro hebčí pleť, tomu zas Klára rozuměla. Tlusté svíčky z včelího vosku doplnily atmosféru. Zhasla stropní úspornou žárovku. Teprve nyní, téměř potmě, osvětlena pouze mihotavými plaménky, svlékla svou noční košilku z přírodní bavlny. Ještě než ta dopadla na zem, naskočila Kláře husí kůže po celém těle. Rychle do vody! Vteřinu poté již teplá voda obemykala její nádherné nahé tělo. Ano. A teď ty verše:

Za temným oknem, v květníku sivém,

hrubý a ostnatý mračil se kaktus.

jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

Klára připustila teplou vodu. Tak jímavý text...

         Byl u nás básník, co jiné měl oči,

         co měl rád vonné a nádherné růže.  

Ach růže, zasnila se Klára a vzpoměla si na jednu televizní pohádku z dětství.

         Distichem zvučným

         pochválil růži a odsoudil pyšně

         ten rudý květ.

         Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

         hroty a ostny je zalily vrchem.

         Co měly v srdci?

         Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

         rudý byl květ.

Klára dočetla, zavřela oči a opřela temeno hlavy o okraj vany. Příjemné teplo se jí rozlévalo po těle. Mírný úsměv jí rozesvětlil tvář. Po chvíli jí skanula slza po tváři a smísila se s teplou vodou a levandulovým olejem. Umění je balzám a teplá vana má schopnost léčit.

#9

„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!

Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněly hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti  velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…

„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“

  Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.