#10

Klára dlouho nemohla zabrat, oči zavřené, ruce na dece, jak ji to učili ve školce. Lampička zhasnutá, jen světlo pouličních lamp nevýrazně dopadalo na její zasněnou a rozrušenou tvář. Ach, nedá se nic dělat, pomyslela si, rozsvítila lampičku a nasadila si své domácí brýle (měla totiž půl dioptrie). Zvedla se a přešla do koupelny, cestou vyjmula z osobní knihovničky útlý a častým užíváním ohmataný svazek básní - své oblíbené Slezské písně. Byly tři hodiny ráno. Napustila si teplou vanu. Ekologie stranou, zde jde o duševní zdraví člověka. Napustila vodu teplou tak akorát s tím, že si časem teplou připustí. Ještě pár kapek levandulového éterického oleje a lžíci olivového oleje pro hebčí pleť, tomu zas Klára rozuměla. Tlusté svíčky z včelího vosku doplnily atmosféru. Zhasla stropní úspornou žárovku. Teprve nyní, téměř potmě, osvětlena pouze mihotavými plaménky, svlékla svou noční košilku z přírodní bavlny. Ještě než ta dopadla na zem, naskočila Kláře husí kůže po celém těle. Rychle do vody! Vteřinu poté již teplá voda obemykala její nádherné nahé tělo. Ano. A teď ty verše:

Za temným oknem, v květníku sivém,

hrubý a ostnatý mračil se kaktus.

jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

Klára připustila teplou vodu. Tak jímavý text...

         Byl u nás básník, co jiné měl oči,

         co měl rád vonné a nádherné růže.  

Ach růže, zasnila se Klára a vzpoměla si na jednu televizní pohádku z dětství.

         Distichem zvučným

         pochválil růži a odsoudil pyšně

         ten rudý květ.

         Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

         hroty a ostny je zalily vrchem.

         Co měly v srdci?

         Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

         rudý byl květ.

Klára dočetla, zavřela oči a opřela temeno hlavy o okraj vany. Příjemné teplo se jí rozlévalo po těle. Mírný úsměv jí rozesvětlil tvář. Po chvíli jí skanula slza po tváři a smísila se s teplou vodou a levandulovým olejem. Umění je balzám a teplá vana má schopnost léčit.

#9

„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!

Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněly hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti  velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…

„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“

  Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.

#9

„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!

Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněli hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti  velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…

„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“

  Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.

#8

Po bouřlivém potlesku následovala další píseň. Jazzové trio Heaven All Day výborně komunikovalo s publikem a jejich dlouhým časem prověřená hudba nenechávala publikum chladným. Rozhorlené fanynky se vrtěly do rytmu a Kláře z toho bylo zle. Jak mohou takhle nejapně vystavovat svá těla a ještě z toho mít potěšení?  Nechápala. Anebo možná kdesi hluboko v koutku duše chápala a litovala, že sama není jednou z nich - atraktivní veselou, bezstarostnou a žádoucí ženou bez závazků a bez zábran. Ale Klára zábrany měla. V duchu si povzdychla.

O přestávce se Broňa kamsi vytratila, aniž by Kláře cokoli řekla a Klára osaměla. Sledovala, jak se několik polonahých slečen u pódia doslova sápalo na interprety a dožadovalo se podpisů na různá místa těla. Některé se dokonce chtěly s interprety fotit! Ohavné. „Kdepak je asi Broňa?“ přemýšlela Klára, „Jistě telefonuje svému příteli! Ach, tihleti zamilovaní, není na ně žádné spolehnutí!“ „Už jsem zpátky,“ omlouvala se zadýchaná Broňa, „jen jsem si musela poopravit stíny… Jak vypadám?“ „Skvěle jako vždy, jak vypadám já, jako kráva na porážce?“ „Taky vypadáš výborně! Jsme prostě dvě krásný holky na koncertě, co se přišly bavit!“ „Haha asi jako támhlety, co?“ ukázala Klára směrem k hloučku mladých fanynek. „Nebuď tak přísná Kláro, trochu se uvolni.“ „Snad raději abychom už šly,“ chtěla Klára ukončit svá společenská muka. „Tak to teda ne, ještě by sis měla zajít pro podpis a nebo koupit CD!“ škádlila Broňa Klářinu trpělivost. Klára se zvedla a měla se k odchodu, když tu začala druhá polovina koncertu. Klára ztěžka dosedla na židli. „No tak teda promiň,“ usmiřovala si Broňa Kláru, „nebudu tě zbytečně dráždit. Pojď objednáme ti další kofolu, ale přiznej, že se ti líbí.“

#7

V malém sklepním jazzovém klubu na Starém městě bylo téměř nedýchatelno. Jakoby se tu kouřilo snad každý den. Kláru pálily oči jako čert, ale ani nemrkla svými silně zvýrazněnými řasami. S Broňou dorazily na místo již půl hodinu před začátkem představení, aby si, jak Broňa tvrdila, mohly vybrat ta nejlepší místa k sezení. Nyní však byla Broňa terčem vyčítavých až pranýřujících pohledů rozčilením napjaté Kláry. Proč na sebe zbytečně upoutávat pozornost?! Klára přímo nesnášela být středem pozornosti. 

Seděly u stolečku, sál byl dosud téměř prázdný. Dívky se tiše přely o to, zda již proběhla zvuková zkouška kapely či k ní teprve dojde. Mýlily se obě. Ansámbl zde vystupoval tak často, že již ani zvučet nepotřeboval…

Zvědavé přítelkyně pokukovaly po ostatním pomalu se trousícím obecenstvu. Jejich pozornost přilákala především menší skupinka vyzývavě oděných slečen, které se usídlily přímo pod malým pódiem, dávajíc tak okatě najevo, že zde nejsou poprvé, že vědí “do čeho jdou“ a že se cítí sebevědomé. Klára byla pobouřena. Když tu se konečně na pódiu objevila dlouho očekávaná kapela a dlouho to netrvalo a rozezněla se první píseň - Old Fashioned Love, slavný jazzový standard. „Tak co co, kterej je ten tvůj?“ popíchla Broňa napjatou Kláru. Klára se na ni vyděšeně podívala: „Ten blonďatý basista a není můj! “odvětila rozčileně.

#6

Broňa zaklepala na dveře podkrovního bytečku již v pět hodin odpoledne. „Není to trochu příliš brzo?“ řekla místo pozdravu Kláře. „Nikoli, je to právě včas, ne-li, mohla jsi přijít i o trochu dříve. Mám šílené nervy,“  nechodila Klára kolem horké kaše, „nevím co na sebe a nevím jestli vůbec jít!“  

„Ale samozřejmě, berme to jako zábavu. Koneckonců o nic nejde, jen ti dal letáček jako komukoli jinému,“

„Já vím, ale co když se mnou bude chtít mluvit, o čem se s ním budu bavit? “

„Měla by sis konečně uvědomit, že muži nejsou netvoři, kteří by tě chtěli sníst. Jsou to lidé jako my, jenom trochu odlišní.“

Broňa o tom věděla své. Měla za sebou již plejádu vztahů ukončených v různých fázích naplnění i zhroucení. Byla, na rozdíl od Kláry, již skutečnou Ženou, takovou, která může rozdávat rady o mezilidských vztazích, mimo jiné i proto, že byla již blízka úspěšného absolvování magisterského studia psychologie.    

„Ale prosímtě,“ řekla Klára skoro uraženě ale jakoby do vzduchoprázdna. A po krátké pauze vyplněné mlčením dodala: „Nejsem přece už malá holka. Jenom si nevěřím! Kolikrát mě asi tak pozval někam nějaký muž a navíc tak pěkný?!“

„Tak pojď vybereme ti něco pěkného z tvého šatníku. Chtělo by to asi něco odlehčenějšího, abys trochu více odhalila své přednosti,“  pravila s šibalským úsměvem zkušená Broňa.

„Rozhodně si nevezmu rtěnku, připadala bych si jako kurva!“ předem zaprotestovala rozčilená Klára.

„To bys právěže mohla, vypadala bys pak zkušenější,“ zafilozofovala Klářina přítelkyně.   

„Broňo, já tam nepůjdu!“