Klára dlouho nemohla zabrat, oči zavřené, ruce na dece, jak ji to učili ve školce. Lampička zhasnutá, jen světlo pouličních lamp nevýrazně dopadalo na její zasněnou a rozrušenou tvář. Ach, nedá se nic dělat, pomyslela si, rozsvítila lampičku a nasadila si své domácí brýle (měla totiž půl dioptrie). Zvedla se a přešla do koupelny, cestou vyjmula z osobní knihovničky útlý a častým užíváním ohmataný svazek básní - své oblíbené Slezské písně. Byly tři hodiny ráno. Napustila si teplou vanu. Ekologie stranou, zde jde o duševní zdraví člověka. Napustila vodu teplou tak akorát s tím, že si časem teplou připustí. Ještě pár kapek levandulového éterického oleje a lžíci olivového oleje pro hebčí pleť, tomu zas Klára rozuměla. Tlusté svíčky z včelího vosku doplnily atmosféru. Zhasla stropní úspornou žárovku. Teprve nyní, téměř potmě, osvětlena pouze mihotavými plaménky, svlékla svou noční košilku z přírodní bavlny. Ještě než ta dopadla na zem, naskočila Kláře husí kůže po celém těle. Rychle do vody! Vteřinu poté již teplá voda obemykala její nádherné nahé tělo. Ano. A teď ty verše:
Za temným oknem, v květníku sivém,
hrubý a ostnatý mračil se kaktus.
jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.
Klára připustila teplou vodu. Tak jímavý text...
Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Ach růže, zasnila se Klára a vzpoměla si na jednu televizní pohádku z dětství.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.
Jsou duše drsné, co samy šly žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
rudý byl květ.
Klára dočetla, zavřela oči a opřela temeno hlavy o okraj vany. Příjemné teplo se jí rozlévalo po těle. Mírný úsměv jí rozesvětlil tvář. Po chvíli jí skanula slza po tváři a smísila se s teplou vodou a levandulovým olejem. Umění je balzám a teplá vana má schopnost léčit.
Žádné komentáře:
Okomentovat