#13

Klára byla zoufalejší než zoufalá. Okamžitě po příchodu domů, volala Broně. Roztřeseným hlasem jí líčila, co se stalo... „Broňo, jsem tak blbá. Jak jsem si jen mohla myslet, že by...“ Broňa dokončila: „...že by s tebou něco měl? Ale to vížejo, to víže by, mohl, ty za to stojíš, si krásná a chytrá, jenom to zatím neumíš dát dost dobře najevo. Neboj, něco s tím uděláme, stav se u mě zítra, to bude úplněk, to je ženská síla na vrcholu. Udeláme si nějaký pěkný ženský rituál.“ Trochu posílena nadějí, Klára ulehla a spala neklidným spánkem.

Druhý den, byla sobota brzy ráno, vydala se Klára pomalým tempem podél Klementina a pak přes Karlův most. Na mostě se zastavila, vytáhla svůj starý klasický fotoaparát na kinofilm a vyfotila několik klasických melancholických panoramat. Doma v komůrce pak film sama vyvolá a trochu si pohraje s negativy, tak jak to obvykle dělává. Jak vzrušující! Neměla vůbec ráda vyumělkované digitální snímky upravené ve Fotošopu. Pěkně poctivě ručně, tak to má ráda!

Pak pokračovala Nerudovou ulicí, netušíc, že byla zahlédnuta a sledována. Kým? Tajemným romantikem! Došla až do Zlaté uličky, tam pohlédla na dům, kde pobýval svého času Franz Kafka. „Slečno, Vy pořád něco ztrácíte!“ „Ano třeba iluze“odpověděla bezmyšlenkovitě Klára a hned by si za to dala políček, vypadlo jí to z pusy jak drobeček od úst. Před ní stanul Phill Dvořák, urostlý, ztepilý a krásný, s žertovným výrazem ve tváři jí podával krytku na objektiv. „Och, děkuji mockrát. Co Vy tady vlastně, kde jste se tu vzal?“ „Já tady pracuji, občas vypomáhám v hračkářství...“ „Aha.“ „Kam míříte, krasavice? Pojdťe pozvu Vás na kafe, je tady kavárnička s krásným výhledem, provozuje ji tu jeden Řek a k tomu má výbornou chalvu.“ „Teď jste mě ehm, zarazil, no... víte, já dost spěchám třeba příště, na tu chalvu, ale bohužel kafe nepiju, mám po něm vysoký tep.“ Vykoktala nervózně Klára. „A mohl bych Vás aspoň kousek doprovodit?“ Hbitě navázal Phill. „Nu, když jinak nedáte, ale opravdu jen kousíček, abyste si moc nezašel...“