„Seš blbá!“ zasyčela Klára a byla ráda, že ve tmě nebylo vidět, jak se začervenala. Broňu bavilo pozorovat Klářiny rozpaky, působila tak mladě a nezkušeně, i když už zase tak mladá nebyla. Což věděla pouze Broňa. Nikdo by té křehké, i když pravě teď zrovna nalíčené, dívence nehádal více než sladkých jednadvacet. Broně bylo vlastně záhadou, proč se Klára dosud mužům tak úzkostlivě bránila. Což v skrytu duše skutečně netouží s někým se sblížit, založit rodinu?!
Čas příjemně plynul, až se z pódia ozvalo: „ A teď už poslední, ale opravdu poslední přídavek, přímo z pera našeho výtečného basisty Filipa!“ A tu se sálem rozezněli hluboké melancholické tóny zdánlivě jednoduché romantické jazzové balady. Klára přivřela oči a zpomalila dech. „Tak Filip,“ řekla si v duchu. Broňa stiskla Klářinu ruku a pohodila hlavou k pódiu: „Bude zpívat!“ A tu to přišlo… Trochu rockově hrubý, ale s nádechem sladkosti, takový byl jeho hlas, tak skvěle podtrhoval zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti velmi rafinovanou podmanivou melodii. Klára umdlévala. Tohle nečekala…
„Pojď, koupíme si jedno cédéčko, doma mi ho převedeš na empétrojky a okopíruješ na flešku,“ neváhala Broňa. Klára se samozřejmě cukala, ale proti silnému tahu Broni nic nezmohla. Cédéčka prodával náhodou zrovna Filip, mladý skladatel. „Chtěly bychom jedno CD.“ „A věnování komu?“ optal se zdvořile Filip. „Pro Kláru,“ vyhrkla nezadržitelně Broňa. Tu si Filip všiml i druhé dívky, která se zatím držela spíše v pozadí. „Á, to jste Vy! Málem bych Vás nepoznal! Díky, že jste přišly, jak se vám líbil koncert?“
Když dívky vyšly ven, začalo pršet. Také proto rychle cupitaly pryč noční Prahou po zmoklých dlažebních kostkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat