V malém sklepním jazzovém klubu na Starém městě bylo téměř nedýchatelno. Jakoby se tu kouřilo snad každý den. Kláru pálily oči jako čert, ale ani nemrkla svými silně zvýrazněnými řasami. S Broňou dorazily na místo již půl hodinu před začátkem představení, aby si, jak Broňa tvrdila, mohly vybrat ta nejlepší místa k sezení. Nyní však byla Broňa terčem vyčítavých až pranýřujících pohledů rozčilením napjaté Kláry. Proč na sebe zbytečně upoutávat pozornost?! Klára přímo nesnášela být středem pozornosti.
Seděly u stolečku, sál byl dosud téměř prázdný. Dívky se tiše přely o to, zda již proběhla zvuková zkouška kapely či k ní teprve dojde. Mýlily se obě. Ansámbl zde vystupoval tak často, že již ani zvučet nepotřeboval…
Zvědavé přítelkyně pokukovaly po ostatním pomalu se trousícím obecenstvu. Jejich pozornost přilákala především menší skupinka vyzývavě oděných slečen, které se usídlily přímo pod malým pódiem, dávajíc tak okatě najevo, že zde nejsou poprvé, že vědí “do čeho jdou“ a že se cítí sebevědomé. Klára byla pobouřena. Když tu se konečně na pódiu objevila dlouho očekávaná kapela a dlouho to netrvalo a rozezněla se první píseň - Old Fashioned Love, slavný jazzový standard. „Tak co co, kterej je ten tvůj?“ popíchla Broňa napjatou Kláru. Klára se na ni vyděšeně podívala: „Ten blonďatý basista a není můj! “odvětila rozčileně.
Žádné komentáře:
Okomentovat