#6

Broňa zaklepala na dveře podkrovního bytečku již v pět hodin odpoledne. „Není to trochu příliš brzo?“ řekla místo pozdravu Kláře. „Nikoli, je to právě včas, ne-li, mohla jsi přijít i o trochu dříve. Mám šílené nervy,“  nechodila Klára kolem horké kaše, „nevím co na sebe a nevím jestli vůbec jít!“  

„Ale samozřejmě, berme to jako zábavu. Koneckonců o nic nejde, jen ti dal letáček jako komukoli jinému,“

„Já vím, ale co když se mnou bude chtít mluvit, o čem se s ním budu bavit? “

„Měla by sis konečně uvědomit, že muži nejsou netvoři, kteří by tě chtěli sníst. Jsou to lidé jako my, jenom trochu odlišní.“

Broňa o tom věděla své. Měla za sebou již plejádu vztahů ukončených v různých fázích naplnění i zhroucení. Byla, na rozdíl od Kláry, již skutečnou Ženou, takovou, která může rozdávat rady o mezilidských vztazích, mimo jiné i proto, že byla již blízka úspěšného absolvování magisterského studia psychologie.    

„Ale prosímtě,“ řekla Klára skoro uraženě ale jakoby do vzduchoprázdna. A po krátké pauze vyplněné mlčením dodala: „Nejsem přece už malá holka. Jenom si nevěřím! Kolikrát mě asi tak pozval někam nějaký muž a navíc tak pěkný?!“

„Tak pojď vybereme ti něco pěkného z tvého šatníku. Chtělo by to asi něco odlehčenějšího, abys trochu více odhalila své přednosti,“  pravila s šibalským úsměvem zkušená Broňa.

„Rozhodně si nevezmu rtěnku, připadala bych si jako kurva!“ předem zaprotestovala rozčilená Klára.

„To bys právěže mohla, vypadala bys pak zkušenější,“ zafilozofovala Klářina přítelkyně.   

„Broňo, já tam nepůjdu!“