Klára chodila do Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze velmi často. Měla to koneckonců za rohem, z židovské čtvrti co by kamenem dohodil. Vášnivě milovala klasickou ruskou literaturu, především Tolstoje, Turgeněva, Gončarova, Dostojevského, Puškina, Lermontova a Bulgakova. Byla si schopna s přítelkyněmi vyprávět o složitých zápletkách románů hodiny a hodiny a hodiny. Toho dne bylo velmi dusno, což bylo patrné již z toho, že měla Klára rozepnutý první knoflíček své smetanově bílé blůzky. Některé starší knihovnice padaly jako zralé hrušky. Křísily jich již několik ve skladu. Ale to Klára nevěděla. Scházela právě točité schodiště z horní galarie u hudebního oddělení, v rukou nesouc štos nových knih, když tu jí jedna vypadla! Dole pod schody se ozvalo téměř neslyšné “jau“. Klára zpopelavěla. To se jí ještě nikdy nestalo! Hbitě seběhla zbytek točitého schodiště - s ruměncem ve tváři. S hrůzou očekávala, kterýpak nešťastník doplatil na její šílenou nešikovnost… Dole jí podává útlou knihu pohledný světlovlasý mladík: „Kreutzerova sonáta! To je moje oblíbená!“. Mládenec má jiskru v oku. Právě odcházel z hudebního oddělení, kde po celé tři hodiny studoval nejobtížnější partitury Leoše Janáčka. Z očí jakoby mu padaly houslové klíče…
Žádné komentáře:
Okomentovat